Pivo(var)

Profesor Karl známý též pod jménem Karel Jedlička alias Smrček nám díky svým kontaktům v nejmenovaném plzeňském pivovaru domluvil exkurzi v místním pivovaru patřícímu rovněž skupině SAB. Docela veselá informace je, že SAB má 90procentní podíl na jihoafrickém trhu a v místním pivovaru se vyrobí 80 procent piva z těchto 90 procent (taková matematická hříčka). Každopádně radost podnikat.
Hned na úvod nastaly drobnější komplikace - většina z nás neměla uzavřené boty, což je v potravinářské výrobě docela problém. Mužům nakonec sehnali nějakou pracovní obuv včetně ponožek, ženy dostaly zapůjčeno kdovíco, některé botičky vypadaly, jako když je zapůjčily přímo pracovnice z administrativy pivovaru. K tomu jsme nafasovali žertovné oranžové oblečky, sluchátka do hlučnějších provozů, ochranné brýle, cedulku na krk, že tam nesmíme chlastat a vyrazili jsme.

Týpek nás provedl komplet celým pivovarem, takže jsme viděli velín, všechny ty roury, tanky nebo jak se to jmenuje, taky plničku, etiketovačku, expedici a kdovíco ještě.

Na závěr nás vzali do degustační místnosti, kde nám donesli hromadu (ale opravdu hromadu) popcornu a k tomu jsme mohli konzumovat (jak jsme se dozvěděli na závěr, tak zdarma) všechna piva vyráběná v místním pivovaru plus Plzeňský prazdroj, o kterém tady mluvili s opravdovým respektem. I když mně osobně teda chutnal hnusně, přestože tvrdili, že ho tam nevaří, ale dovážejí od nás. Tak jsem pil místní. Čtyři nebo pět.

Co se týče jihoafrického piva, dá se docela rozumně pít. Nejoblíbenější značkou je Black Label a jeho název napovídá, kdo je jeho cílovou skupinou. Jak říká týpek z pivovaru, pivo v JAR musí být levné, aby se ho hodně vypilo (a prodalo). Na druhém místě je čerstvě Castle, který nám moc nechutnal. My jsme pili třetí pivo v pořadí oblíbenosti - Hansa. To docela chutnalo, a když  šlo do tuhého, pomohl plátek limetky.
Za pivo jsme v našem oblíbeném baru Cube platili 18 R, tedy cca 40 Kč. Podle naší lektorky bychom mimo Cape Town platili za pivo ještě o třetinu méně. No není to radost?

Potápění se žraloky

Ráno v 5.15 nás čekal mikrobus u hotelu, aby nás odvezl do Gansbaai na potápění s velkými bílými žraloky (samozřejmě v kleci). Nevím, kdo vymýšlel ty sedačky v mikrobuse, ale sedět se na nich nedalo, takže v kombinaci s šílenou rychlostí, kterou náš šofér uháněl, vzal náš plán na dospání v buse rychle zasvé.

Po příjezdu do Gansbaai jsme dostali snídani, pak instruktáž u klece a hurá na moře. Na lodi bylo něco přes dvacet lidí (většinou Francouzi a taky dva Rakušani, které jsem donutil mluvit se mnou německy) plus 5 členů posádky.

Vždycky po pěti jsme si v neoprénech vlezli do klece. Posádka se snažila pomocí návnady (zbytky ryb v kýblech a hlavy tuňáků na laně) přilákat nějaké ty paryby. Když se blížil žralok, někdo vždy zavolal „už jede“ a někdy i směr odkud (ve svém jazyce), posádka klece rychle ponořila hlavy pod vodu a pozorovala. Zbytek celou akci sledoval a fotil z paluby. Když vedoucí zájezdu usoudil, že už ti v kleci viděli dost (cca po 15 – 20 minutách), zavelel a do klece šlo dalších pět jedinců. Celkem se posádka klece vystřídala čtyřikrát, přičemž ta poslední už neviděla ani žraloka (ale všichni byli podruhé, takže to až tak nevadilo).

Dojmy jsou veskrze pozitivní, žraloky jsme mohli pozorovat opravdu velmi zblízka (cca 1 – 2 metrů). Kluci byli docela velcí, kolem 2,5 – 3 metrů. Takže fajn. Jediným negativem byla opravdu hodně studená voda, která do ne zrovna nových neoprénů zatékala všemi možnými otvory, takže jsme z vody vylézali opravdu hodně zmrzlí. Hodně zmrzlí. No my neštíhlí jsme měli trošku výhodu.

Po akci rychlý oběd, nákup suvenýrů a DVD z potápění a stejnou rychlostí jako sem zase zpět na hotel.

Safari

Nejprve je třeba říct, že se nejednalo o „klasické“ safari, ale o pozemek velký cca 10 tisíc hektarů, jehož majitelé se snaží přispět k ochraně živočišných druhů odchovem a záchranou gepardů a dalších druhů divokých zvířat. Vzhledem k omezenému času, který tu na všechno máme, to ani jinak nebylo možné, týdenní pobyt někde venku by se nám určitě líbil, ale vedení školy a Evropské unii asi ne.

Autobusky nás vyzvedly v 6.45 a s jednou zastávkou na focení a druhou na snídani v pomalém fastfoodu v Ceresu jsme dorazili do Inverdoornu. Rychlá svačinka, rozdělení do posádek nákladních landroverů a hurá za zvířátky.

A dál vlastně ani není co psát. Zvířata zblízka ve víceméně volné přírodě (ostatně jaká příroda je dnes volná), krásná panoramata, zajímavé povídání řidiče / průvodce. Postupně jsme viděli leopardy, zebry, nosorožce, vodní buvoly, slony (resp. kly a uši v křoví, odkud je vyhnali až černoši pro druhou skupinu), antilopy, lvy, žirafu a další potvory, které neumím pojmenovat.

Ano, bylo poznat, že řidič ví, kam má jet, že nehledá. Zbytky sena pod nosorožci, posekaná tráva kolem lvů atd. byly jasným důkazem. Ale i přesto stál výlet určitě za to, přestože to nebylo to „pravé“ safari. Už se těším, až si v klidu prohlédnu fotky.

Večer slavil majitel Cube baru John narozky, a to v mezikontinentálním složení (Evropa, Severní a Jižní Amerika a Afrika), Pepík zase důchod, tak jsme to trošku rozdivočili. Ale přežili.

Wine Tour

Sobota. Wine tour. Ráno nás vyzvedl autobus na vinný výlet. Odvezl nás do města Stellenbosch na první ochutnávku. A aby to bylo dobrodružné, začali jsme ve výrobně brandy. Prostě ostrý start.

Van Ryn je (podle jejich vlastních slov) jedna z nejlepších výroben brandy na světě, sbírá jednu cenu za druhou. Týpek nám popovídal, jak to tam vyrábějí a z čeho, ale největší hvězdou byl borec, který vyrábí sudy. Jak nám řekl na konci, dnes už je tam jen jako atrakce, protože sudy vyrábějí stroje, každopádně na jeho neskutečné rytmy, když mlátil kladivem do obručí, hned tak nezapomenu. Pak nás učili pít brandy. Pro mě byla nejužitečnější informace, že do 5leté a 10leté lejou 70 procent „neutrální“ vinné pálenky, takže to začíná mít smysl až od 12leté, která ale strojí trošku víc.

A pak dál do Boschendal na degustaci vína. Naše obavy z rychlé opice na slunci se ukázaly jako liché. Pět vzorečků – dvě bílá vína, růžovka a dvě červená (samozřejmě barrique, protože tak se to teď přece dělá). Tohle má chutnat tak a tak, má tolik a tolik alkoholu a rychle dál. Do 20 minut vypadněte, nezajímáte nás. Totální zklamání z přístupu, ale hlavně z bezpohlavního vína. Snad si spravíme chuť na festivalu vína ve Stellenbosch, který jsme operativně zařadili do exkurze.

A spravili. Spousta stánků s dobrým až výborným vínem, radost. A poté, co jsme našli lavičky ve stínu, bylo naše štěstí dokonalé. Čtyři hodiny utekly jako voda. Jediným problémem akce bylo pálící sluníčko, takže nebyl až takový problém se sejmout. Pro osvěžení alespoň nad všemi stánky rozprašovali spršku vody, což konzumenty příjemně zchladilo a povzbudilo do další konzumace. Domů vezu suvenýry, tak uvidíme.

A něco k té rasové nerovnoprávnosti. Na festivalu bylo opravdu hodně černochů. Z toho cca 10 jako návštěvníci. Zbytek (mnoho desítek) jako pomocný personál, uklízeči apod. Tak jakápak nerovnoprávnost, že?

A ještě něco k třetímu světu. WC bylo řešeno formou klasických ToiToiek. Pokaždé, když z budky někdo vylezl, nakoukl do ní týpek, aby zkontroloval, jestli je i nadále čistá, pičifukem do ní stříknul vůni / dezinfekci a další, prosím. Odpadkové koše vyprazdňovaly černošky každou půlhodinu. Představa obdobných záležitostí v ČR (posrané hajzly, koše nevysypané po celou dobu akce) je proti tomuto děsivá. Jižní Afrika? Jižní Afrika!

Koupání v moři

Došla hotovost. Nezbývá, než vyrazit za penězi. A to je tak trošku matematická úloha. Při výměně ve směnárně si vezmou poměrně vysoký poplatek (cca 150 Kč), navíc prudí a chtějí doklady. Pokud se platí kartou, připočítají si 3 – 3,5 % poplatek. Jak je to u výběru z bankomatu, nevím. Tak jsem to zkusil a čekám na výpis. Ostatně najít bankomat, to není jen tak. Bankomat se řekne ATM. Ten první, který jsem našel, měl k dispozici hotovost 20 R, tedy necelých 50 Kč. A to není na týden nic moc. Nakonec jsem našel jeden na benzince se super zabezpečením – velkým zrcadlem nahoře, aby se člověk mohl podívat, kdo za ním stojí a sleduje ho.

Vzhledem k náročnému programu předchozích dní jsme se s PALIm rozhodli pro relax u moře na Clifton beach. Zajímavé je, že moře máme asi 300 metrů od hotelu, ale nejbližší přijatelná pláž (tedy bez skal a s vlnami pod 3 metry), se nachází hodinu chůze od hotelu.

Koupání v Cape Townu není úplně sport číslo jedna. Přestože tu sluníčko peče jako blázen. Ostatně, kdo by se koupal ve 13stupňové vodě, že? Navíc ve vlnách, které jsem viděl naposledy v Bulharsku, když vyvěšovali černou vlajku. Standardní postup „pomalu vlezu do moře a pak si zaplavu“ se neosvědčil. Než voda začala sahat nad kolena, měli jsme nohy omrzlé, navíc nás smetla třímetrová vlna, takže jsme byli rádi, že nás vyvrhla zpět na pobřeží bez vážnějších následků. Naštěstí jsme inženýři, tak jsme zorganizovali poradu a vymysleli jsme alternativní postup. Počkat, až nebudou vlny, rychle vběhnout co nejdál do té ledové vody a plavat zpět. To už se dalo vydržet. Osobák máme kolem 40 sekund ve vodě. V mezičasech jsme si zahrabávali nohy do teplého písku, aby nám rozmrzly prsty na nohou.

Ale přežili jsme, tak jsem mohl jít večer na pivo. Taky jsem okusil místní likér – něco jako zelená a na tom něco jako baileys. I to jsem přežil.

Table Hill

Dnes ráno překvapivě zase škola. Téma trošku depresivnější – 20 let po apartheidu, korupce atd. V podstatě žádná změna. Akorát místo bílých a černých se dělí na bohaté a chudé.

Během jedné z přestávek se na mě hluboce zadívala jedna mladá tmavší slečna. Hned jsem si řekl, že asi není něco v pořádku, jestli mě neposral pták nebo tak něco. Nakonec řekla „Máš na sobě tričko z města, ve kterém bydlím.“ – měl jsem triko z Brazílie a Cabo Frio. Svět je malý.

Po škole jsme objednali čtyři sedmimístné taxíky (cca 220 Kč za vozidlo) a vyrazili jsme na Table Mountain. Sportovci se vydali na zteč po spádnici pod lanovkou, my normální lidé jsme vyjeli lanovkou (která se mimochodem během výjezdu na kopec otočí o 360 stupňů – tedy kabinka, ne celá lanovka). Výhledy nádherné, Stolová hora taky, určitě stojí za to vidět. Pak jsme opět vytvořili keškovou skupinku a pohledali pár krabiček. A pak dolů. Pěšky. To vůbec nebyl dobrý nápad. Podobný sešup jsem mockrát nešel. Hodinu po šutrech velikosti velkých schodů. A protože jsme taky sportovci, vyrazili jsme pěšky přes sedlo pod Lions Head až na hotel. Cestou jsme pofotili západ slunce nad oceánem. Každopádně kolena mě z celé té akce bolí ještě teď. Svět není tak malý, jak jsem si myslel ještě dopoledne.

Večer pár nezbytných pivek v Cube. Standa se pokoušel koupit od místního bezdomovce starý hnusný klobouk s názvem našeho oblíbeného piva (Hansa). Dal mu pade (cca 120 Kč). Týpek chvilku oxidoval, pak řekl „God bless you“, vzal prachy i klobouk a pomalu odkráčel. On ho neukradl. On to prostě pochopil, že to vyžebral. Tak jsme ho nechali jít. Snad se to moc nerozkřikne a zítra nebude stát před hospodou hromada bezdomovců.

Red Bus Tour

Chvilku jsem se odmlčel kvůli problémům s připojením k Internetu, takže doháním.

Výuka se nám včera rozjela naplno, ale i tak máme čas na doprovodný program. Ve středu vyla na řadě Red Bus Tour, tedy okružní jízda červeným autobusem. Nastoupili jsme u majáku, obsadili jsme všechna volná místa na střeše a vydali se na projížďku centrem města. Ze začátku šla cesta v pohodě, ale pak jsme se dostali do souvislé kolony vozidel a už jsme se z ní nevymotali.

V Kapském městě fouká prakticky pořád silný vítr a začíná si vybírat oběti. Profesorovi odfoukl silný vítr na střeše autobusu čepici. Místní týpek ji obratně chytil uprostřed frekventované silnice a chvilku s ní za námi běžel (znám pár zemí, kde by utíkal na opačnou stranu), ale zastávka byla příliš daleko, takže to nakonec neklaplo a zůstal mu suvenýr (nebo ji spíš vyhodil).

V průběhu cesty jsme vytvořili pětičlennou keškovou úderku, která na zastávce č. 11 (nebo 10?) provedla rychlý výsadek a vydala se hledat krabičky a prohlížet město. Hlásím 100% úlovek, obzvlášť ta poslední byla zajímavá. Pak zpátky do autobusu a kolem Table Hill zpátky na hotel na večeři. Zatímco ve městě foukalo hodně, pod Table Hill foukalo šíleně. Při pokusu natočit to celé na video na telefon mi ho to málem vyfouklo z ruky. Ale zvládl jsem to, tak se ho pokusím někam uložit (třeba na YouTube, až se to naučím).

Večer jsem přikupil nový voucher na Internet, původní gigový už byl pryč. 7,5 minuty skype (s videem) a byl pryč i ten nový stogigový. Musím změnit strategii. Nabízí se nedaleká kavárna...

Rozstřel do skupin a exkurze

A hurá do školy. Konečně.
Účastníky je třeba rozdělit do skupin. Jeden test už jsme dělali před odletem, ale testů není nikdy dost. No snad nás nepoženou před odletem na HIV testy :-).
Panák slivovice přispěl k uvolnění atmosféry a naladění na správnou jazykovou vlnu. Nejdříve orální test. Pár přesně mířených otázek od soušlajzingu "How are you" přes místo, kde bydlím a co se tam (ne)dá dělat až k fikané podmínkové větě "Co bys dělal, kdybys vyhrál v loterii?". Pak písemný test - 60 otázek za 30 minut. Nějak jsem to zaškrtal. Narozdíl od některých kolegů, kteří se ani nepřiblížili konci papíru. Pak prohlídka školy, podrobné plánování aktivit na další dny, svačinka u bazénu a odjezd na exkurzi.

Rural Development and Land Reform Department má mj. na starosti nejrůznější mapování (velmi zjednodušeně řečeno). A klobouk dolů, takovou úroveň bych v Africe nečekal (i když JAR není až tak úplně Afrika, o tom snad někdy příště). Kromě technicky vyspělých procesů nás asi nejvíc dostala informace, že veškerá prostorová data pořízená státem jsou v JAR zdarma, resp. tištěné mapy dostanete za cenu tisku (cca 40 Kč za mapový list), digitální data jsou zdarma úplně. Když má někdo chuť a dostatečně velký disk, nahrají mu na něj na počkání kompletní letecké snímky i vektorová data třeba celé země. A to nemusí být místní, nás se taky ptali, jestli nemáme flashku. Lidi z univerzity už začali vymýšlet témata diplomek :-). Představa, že bych s tímto požadavkem dorazil na příslušné české instituce, mě hořce pobavila.

Po návratu na hotel jsem si vzal plavky s tím, že se půjdu smočit. Prošel jsem mnoho set metrů podél pobřeží, ale nenašel jsem ani vhodné místo na koupání (všude samé skály), ani důvod tam vlézt (vzhledem k mé lásce k moři). Tak jsem aspoň našel obchod s chlastem (alkohol se zde prodává pouze v prodejnách se speciální licencí, ale není to až tak striktní jako ve Skandinávii).
Večer bude barbecue ve škole (maso a lahváče s sebou), tak uvidíme.

Mys dobré naděje a další atrakce

Ráno začalo zostra. Nějak jsem si neuvědomil, že je neděle, a já mám budíka v telefonu nastaveného jen na pracovní dny. Každopádně jsme to nakonec stihli, takže se nabízí teorie, že budeme vstávat pozdě pořád, protože se to vlastně vždycky nějak zvládne.
Autobus dorazil o něco později, ten původní se nějak porouchal. Ale rychle sehnali náhradu. To je jeden z hlavních rozdílů proti Jižní Americe. Tam by dorazil nejdřív po obědě.
S drobným zpožděním jsme tedy vyrazili vstříc Mysu Dobré naděje. Po cestě pár zastávek na focení. Hned ta první byla docela intenzivní. Takový vítr jsem zažil snad jen na trajektu z Polska do Švédska, a to už je hodně dávno. Ti lidé na fotkách nejsou (zatím) opilí a fotky nejsou rozmazané. To ten vítr a písek.

Všude kolem opět hromada cyklistů a běžců, je to fakt divný národ. Mezitím nějaká ta panoramata. Taky mě zaujala informace našeho průvodce, že v JAR nejsou soukromé pláže, pouze veřejné. Teda doufám, že řekl "public beaches" a ne "public bitches", to by mi ta země byla snad ještě sympatičtější.
Další zastávka byla věnována shoppingu místních výrobků. A na jedné z dalších zastávek jsme zase narazili na paviány, pštrosy, potápěče, surfaře a další havěť. No samá zastávka.

A pak konečně Mys Dobré naděje. Kromě těch zbytečných historických konsekvencí o prvním přistání Portugalců je třeba konstatovat, že to místo je opravdu krásné a stálo za to se sem podívat a strávit tu nějaký čas. A když jsme si vystáli 15minutovou frontu na fotku u cedule, bylo štěstí téměř dokonalé. Taky se mi líbilo, že náš autobus byl nejhnusnější široko daleko, takže nebyl nikdy problém ho na parkovišti najít. A když se podařilo vyřešit problém s neustálým otvíráním dveří za jízdy, bylo nám ještě lépe (tedy hlavně průvodci, který nám málem vypadnul za jízdy). A ne, nejsem tak tlustý, jen foukalo hodně zezadu.

Po půlhodině následoval přesun na Cape Point. Zde stojí za zmínku především místní majáky. Ten větší a krásnější se úplně neosvědčil, protože ho postavili moc vysoko, takže byl téměř pořád v mracích nebo v mlze. Takže až zde ztroskotalo dostatečné množství lodí, jali se postavit nový kousek o kus níže. Má prý svítivost mnoho megacandela a je nejjasnější v jižní Africe. Pro chromé je zde lanovka ala Petřín, ale kdo by se s tím crcal, když je tam všude tak krásně a dá se tam hezky pochodit. A pro fajnšmeky vychytávka - nedaleko mysu se stýká Atlantský a Indický oceán, což lze pozorovat na různém odstínu mořské vody.

Po zpáteční cestě jsme se ještě stavili na Boulders Beach pofotit tučňáky. Fajne. Taky ta zázvorová zmrzlina, kterou jsme si dal, i když mě po ní huba pálila ještě další čtvrthodinu.

Po příjezdu k hotelu standardně pár piv, pořešili jsme všechny hlavní problémy lidstva. A šli jsme na večeři.

Signal Hill

Výlet měl původně začít v 15.00, ale pro nadměrnou únavu a vysoké teploty jsme start o hodinu odložili. A stejně to moc nepomohlo, vedro bylo ukrutné. Cestou jsme zjistili, že bílí Jihoafričané jsou opravdu divní lidé. Oni v tom šíleném vedru běhají do kopce i z kopce, někteří jezdí i na kole. Černí Jihoafričané nesportují, protože na to nemají čas. Musejí makat na bílé.

Na rozcestí mezi pod Signal Hill se oddělil PALI, měl nějak víc odvahy a vydal se na Lion´s Head. My s kolegou jsme byli konzervativnější a cíl jsme neměnili. Po cestě jsme se pokochali výhledy na Stolovou horu. Taky jsme měli možnost si ověřit, že místní mladí lidé jsou velmi zodpovědní, neboť souloží zásadně s kondomem. Alespoň se tak dá soudit z množství obalů volně se povalujících kolem všech parkovacích ploch poblíž vrcholu.

Na kopci to až taková hitparáda nebyla. Vytoužená hospoda nebo aspoň kiosek nikde, takže jsme si museli vystačit s panoramaty.

No a pak zpátky na pivko, na nákup a na hotel na večeři - nějaký pálivý, ale moc dobrý beef. A pak oslavit Zemana :-).

Odlet z ČR, cesta, přílet do JAR

Odbavení i odlet proběhly bez komplikací (kromě dvacetiminutového zpoždění) a za hodinku a půl jsme byli na Heathrow. Tam to byl docela fofr, a přestože jsme na přesun mezi terminály měli hodinu a půl, stihli jsme to tak akorát.
V letadle do Kapského města mě překvapilo poměrně velké množství mimin, samozřejmě řvoucích, ale to se nakonec vyřešilo sluchátky a hlasitou hudbou. Nejvíc mi bylo líto těch, kteří investovali v představě klidného spánku do letenek ve vyšších třídách, ve kterých to ale řvalo úplně stejně.
Let probíhal v pohodě, docela rychle utekl, a kolem 7 ráno jsme přistáli. Místní mezinárodní letiště asi nepatří mezi nejvytíženější, na celý dnešní den jim na infotabuli svítilo jen 12 odletů, to se dá zmáknout.

Po imigračním pohovoru (mírnější analogie s tím v USA) jsme si vyzvedli zavazadla, pejsci nám je očichali, jestli nevezeme nějaké zakázanosti, a šli jsme si vyměnit peníze. Mírně nás zarazily některé administrativní povinnosti, jako například kopírování pasů, uvádění adres a telefonních čísel do ČR, ale peníze holt potřebujeme.

Nakonec jsme vyfasovali své štosy bankovek a hurá na autobus do hotelu. Jeho úroveň na první dojem odpovídá mým zkušenostem z obdobných exotických destinací v jižní Americe, každopádně název Ritz je jen zbožné přání, i když uznávám, že fotky na webu hotelu vypadají hezky (rozhodně o něco líp než v reálu). A ten brouk, který vyběhl z kuchyně, určitě nebyl šváb, takže v poho. Asi.

Pak jsme vyrazili na procházku kolem pláže, kde v těch brutálních vedrech běhali různí lidé, někteří z nich vypadali, že jim to vůbec nedělá dobře, a my jsme je moc nechápali.

Sedli jsme do baru na oběd a pivko a pak zpátky na hotel. Část skupiny vyráží na Township Tour, my se chystáme na výšlap na nedalekou Signal Hill.