Pivo(var)

Profesor Karl známý též pod jménem Karel Jedlička alias Smrček nám díky svým kontaktům v nejmenovaném plzeňském pivovaru domluvil exkurzi v místním pivovaru patřícímu rovněž skupině SAB. Docela veselá informace je, že SAB má 90procentní podíl na jihoafrickém trhu a v místním pivovaru se vyrobí 80 procent piva z těchto 90 procent (taková matematická hříčka). Každopádně radost podnikat.
Hned na úvod nastaly drobnější komplikace - většina z nás neměla uzavřené boty, což je v potravinářské výrobě docela problém. Mužům nakonec sehnali nějakou pracovní obuv včetně ponožek, ženy dostaly zapůjčeno kdovíco, některé botičky vypadaly, jako když je zapůjčily přímo pracovnice z administrativy pivovaru. K tomu jsme nafasovali žertovné oranžové oblečky, sluchátka do hlučnějších provozů, ochranné brýle, cedulku na krk, že tam nesmíme chlastat a vyrazili jsme.

Týpek nás provedl komplet celým pivovarem, takže jsme viděli velín, všechny ty roury, tanky nebo jak se to jmenuje, taky plničku, etiketovačku, expedici a kdovíco ještě.

Na závěr nás vzali do degustační místnosti, kde nám donesli hromadu (ale opravdu hromadu) popcornu a k tomu jsme mohli konzumovat (jak jsme se dozvěděli na závěr, tak zdarma) všechna piva vyráběná v místním pivovaru plus Plzeňský prazdroj, o kterém tady mluvili s opravdovým respektem. I když mně osobně teda chutnal hnusně, přestože tvrdili, že ho tam nevaří, ale dovážejí od nás. Tak jsem pil místní. Čtyři nebo pět.

Co se týče jihoafrického piva, dá se docela rozumně pít. Nejoblíbenější značkou je Black Label a jeho název napovídá, kdo je jeho cílovou skupinou. Jak říká týpek z pivovaru, pivo v JAR musí být levné, aby se ho hodně vypilo (a prodalo). Na druhém místě je čerstvě Castle, který nám moc nechutnal. My jsme pili třetí pivo v pořadí oblíbenosti - Hansa. To docela chutnalo, a když  šlo do tuhého, pomohl plátek limetky.
Za pivo jsme v našem oblíbeném baru Cube platili 18 R, tedy cca 40 Kč. Podle naší lektorky bychom mimo Cape Town platili za pivo ještě o třetinu méně. No není to radost?

Potápění se žraloky

Ráno v 5.15 nás čekal mikrobus u hotelu, aby nás odvezl do Gansbaai na potápění s velkými bílými žraloky (samozřejmě v kleci). Nevím, kdo vymýšlel ty sedačky v mikrobuse, ale sedět se na nich nedalo, takže v kombinaci s šílenou rychlostí, kterou náš šofér uháněl, vzal náš plán na dospání v buse rychle zasvé.

Po příjezdu do Gansbaai jsme dostali snídani, pak instruktáž u klece a hurá na moře. Na lodi bylo něco přes dvacet lidí (většinou Francouzi a taky dva Rakušani, které jsem donutil mluvit se mnou německy) plus 5 členů posádky.

Vždycky po pěti jsme si v neoprénech vlezli do klece. Posádka se snažila pomocí návnady (zbytky ryb v kýblech a hlavy tuňáků na laně) přilákat nějaké ty paryby. Když se blížil žralok, někdo vždy zavolal „už jede“ a někdy i směr odkud (ve svém jazyce), posádka klece rychle ponořila hlavy pod vodu a pozorovala. Zbytek celou akci sledoval a fotil z paluby. Když vedoucí zájezdu usoudil, že už ti v kleci viděli dost (cca po 15 – 20 minutách), zavelel a do klece šlo dalších pět jedinců. Celkem se posádka klece vystřídala čtyřikrát, přičemž ta poslední už neviděla ani žraloka (ale všichni byli podruhé, takže to až tak nevadilo).

Dojmy jsou veskrze pozitivní, žraloky jsme mohli pozorovat opravdu velmi zblízka (cca 1 – 2 metrů). Kluci byli docela velcí, kolem 2,5 – 3 metrů. Takže fajn. Jediným negativem byla opravdu hodně studená voda, která do ne zrovna nových neoprénů zatékala všemi možnými otvory, takže jsme z vody vylézali opravdu hodně zmrzlí. Hodně zmrzlí. No my neštíhlí jsme měli trošku výhodu.

Po akci rychlý oběd, nákup suvenýrů a DVD z potápění a stejnou rychlostí jako sem zase zpět na hotel.

Safari

Nejprve je třeba říct, že se nejednalo o „klasické“ safari, ale o pozemek velký cca 10 tisíc hektarů, jehož majitelé se snaží přispět k ochraně živočišných druhů odchovem a záchranou gepardů a dalších druhů divokých zvířat. Vzhledem k omezenému času, který tu na všechno máme, to ani jinak nebylo možné, týdenní pobyt někde venku by se nám určitě líbil, ale vedení školy a Evropské unii asi ne.

Autobusky nás vyzvedly v 6.45 a s jednou zastávkou na focení a druhou na snídani v pomalém fastfoodu v Ceresu jsme dorazili do Inverdoornu. Rychlá svačinka, rozdělení do posádek nákladních landroverů a hurá za zvířátky.

A dál vlastně ani není co psát. Zvířata zblízka ve víceméně volné přírodě (ostatně jaká příroda je dnes volná), krásná panoramata, zajímavé povídání řidiče / průvodce. Postupně jsme viděli leopardy, zebry, nosorožce, vodní buvoly, slony (resp. kly a uši v křoví, odkud je vyhnali až černoši pro druhou skupinu), antilopy, lvy, žirafu a další potvory, které neumím pojmenovat.

Ano, bylo poznat, že řidič ví, kam má jet, že nehledá. Zbytky sena pod nosorožci, posekaná tráva kolem lvů atd. byly jasným důkazem. Ale i přesto stál výlet určitě za to, přestože to nebylo to „pravé“ safari. Už se těším, až si v klidu prohlédnu fotky.

Večer slavil majitel Cube baru John narozky, a to v mezikontinentálním složení (Evropa, Severní a Jižní Amerika a Afrika), Pepík zase důchod, tak jsme to trošku rozdivočili. Ale přežili.

Wine Tour

Sobota. Wine tour. Ráno nás vyzvedl autobus na vinný výlet. Odvezl nás do města Stellenbosch na první ochutnávku. A aby to bylo dobrodružné, začali jsme ve výrobně brandy. Prostě ostrý start.

Van Ryn je (podle jejich vlastních slov) jedna z nejlepších výroben brandy na světě, sbírá jednu cenu za druhou. Týpek nám popovídal, jak to tam vyrábějí a z čeho, ale největší hvězdou byl borec, který vyrábí sudy. Jak nám řekl na konci, dnes už je tam jen jako atrakce, protože sudy vyrábějí stroje, každopádně na jeho neskutečné rytmy, když mlátil kladivem do obručí, hned tak nezapomenu. Pak nás učili pít brandy. Pro mě byla nejužitečnější informace, že do 5leté a 10leté lejou 70 procent „neutrální“ vinné pálenky, takže to začíná mít smysl až od 12leté, která ale strojí trošku víc.

A pak dál do Boschendal na degustaci vína. Naše obavy z rychlé opice na slunci se ukázaly jako liché. Pět vzorečků – dvě bílá vína, růžovka a dvě červená (samozřejmě barrique, protože tak se to teď přece dělá). Tohle má chutnat tak a tak, má tolik a tolik alkoholu a rychle dál. Do 20 minut vypadněte, nezajímáte nás. Totální zklamání z přístupu, ale hlavně z bezpohlavního vína. Snad si spravíme chuť na festivalu vína ve Stellenbosch, který jsme operativně zařadili do exkurze.

A spravili. Spousta stánků s dobrým až výborným vínem, radost. A poté, co jsme našli lavičky ve stínu, bylo naše štěstí dokonalé. Čtyři hodiny utekly jako voda. Jediným problémem akce bylo pálící sluníčko, takže nebyl až takový problém se sejmout. Pro osvěžení alespoň nad všemi stánky rozprašovali spršku vody, což konzumenty příjemně zchladilo a povzbudilo do další konzumace. Domů vezu suvenýry, tak uvidíme.

A něco k té rasové nerovnoprávnosti. Na festivalu bylo opravdu hodně černochů. Z toho cca 10 jako návštěvníci. Zbytek (mnoho desítek) jako pomocný personál, uklízeči apod. Tak jakápak nerovnoprávnost, že?

A ještě něco k třetímu světu. WC bylo řešeno formou klasických ToiToiek. Pokaždé, když z budky někdo vylezl, nakoukl do ní týpek, aby zkontroloval, jestli je i nadále čistá, pičifukem do ní stříknul vůni / dezinfekci a další, prosím. Odpadkové koše vyprazdňovaly černošky každou půlhodinu. Představa obdobných záležitostí v ČR (posrané hajzly, koše nevysypané po celou dobu akce) je proti tomuto děsivá. Jižní Afrika? Jižní Afrika!

Koupání v moři

Došla hotovost. Nezbývá, než vyrazit za penězi. A to je tak trošku matematická úloha. Při výměně ve směnárně si vezmou poměrně vysoký poplatek (cca 150 Kč), navíc prudí a chtějí doklady. Pokud se platí kartou, připočítají si 3 – 3,5 % poplatek. Jak je to u výběru z bankomatu, nevím. Tak jsem to zkusil a čekám na výpis. Ostatně najít bankomat, to není jen tak. Bankomat se řekne ATM. Ten první, který jsem našel, měl k dispozici hotovost 20 R, tedy necelých 50 Kč. A to není na týden nic moc. Nakonec jsem našel jeden na benzince se super zabezpečením – velkým zrcadlem nahoře, aby se člověk mohl podívat, kdo za ním stojí a sleduje ho.

Vzhledem k náročnému programu předchozích dní jsme se s PALIm rozhodli pro relax u moře na Clifton beach. Zajímavé je, že moře máme asi 300 metrů od hotelu, ale nejbližší přijatelná pláž (tedy bez skal a s vlnami pod 3 metry), se nachází hodinu chůze od hotelu.

Koupání v Cape Townu není úplně sport číslo jedna. Přestože tu sluníčko peče jako blázen. Ostatně, kdo by se koupal ve 13stupňové vodě, že? Navíc ve vlnách, které jsem viděl naposledy v Bulharsku, když vyvěšovali černou vlajku. Standardní postup „pomalu vlezu do moře a pak si zaplavu“ se neosvědčil. Než voda začala sahat nad kolena, měli jsme nohy omrzlé, navíc nás smetla třímetrová vlna, takže jsme byli rádi, že nás vyvrhla zpět na pobřeží bez vážnějších následků. Naštěstí jsme inženýři, tak jsme zorganizovali poradu a vymysleli jsme alternativní postup. Počkat, až nebudou vlny, rychle vběhnout co nejdál do té ledové vody a plavat zpět. To už se dalo vydržet. Osobák máme kolem 40 sekund ve vodě. V mezičasech jsme si zahrabávali nohy do teplého písku, aby nám rozmrzly prsty na nohou.

Ale přežili jsme, tak jsem mohl jít večer na pivo. Taky jsem okusil místní likér – něco jako zelená a na tom něco jako baileys. I to jsem přežil.

Table Hill

Dnes ráno překvapivě zase škola. Téma trošku depresivnější – 20 let po apartheidu, korupce atd. V podstatě žádná změna. Akorát místo bílých a černých se dělí na bohaté a chudé.

Během jedné z přestávek se na mě hluboce zadívala jedna mladá tmavší slečna. Hned jsem si řekl, že asi není něco v pořádku, jestli mě neposral pták nebo tak něco. Nakonec řekla „Máš na sobě tričko z města, ve kterém bydlím.“ – měl jsem triko z Brazílie a Cabo Frio. Svět je malý.

Po škole jsme objednali čtyři sedmimístné taxíky (cca 220 Kč za vozidlo) a vyrazili jsme na Table Mountain. Sportovci se vydali na zteč po spádnici pod lanovkou, my normální lidé jsme vyjeli lanovkou (která se mimochodem během výjezdu na kopec otočí o 360 stupňů – tedy kabinka, ne celá lanovka). Výhledy nádherné, Stolová hora taky, určitě stojí za to vidět. Pak jsme opět vytvořili keškovou skupinku a pohledali pár krabiček. A pak dolů. Pěšky. To vůbec nebyl dobrý nápad. Podobný sešup jsem mockrát nešel. Hodinu po šutrech velikosti velkých schodů. A protože jsme taky sportovci, vyrazili jsme pěšky přes sedlo pod Lions Head až na hotel. Cestou jsme pofotili západ slunce nad oceánem. Každopádně kolena mě z celé té akce bolí ještě teď. Svět není tak malý, jak jsem si myslel ještě dopoledne.

Večer pár nezbytných pivek v Cube. Standa se pokoušel koupit od místního bezdomovce starý hnusný klobouk s názvem našeho oblíbeného piva (Hansa). Dal mu pade (cca 120 Kč). Týpek chvilku oxidoval, pak řekl „God bless you“, vzal prachy i klobouk a pomalu odkráčel. On ho neukradl. On to prostě pochopil, že to vyžebral. Tak jsme ho nechali jít. Snad se to moc nerozkřikne a zítra nebude stát před hospodou hromada bezdomovců.

Red Bus Tour

Chvilku jsem se odmlčel kvůli problémům s připojením k Internetu, takže doháním.

Výuka se nám včera rozjela naplno, ale i tak máme čas na doprovodný program. Ve středu vyla na řadě Red Bus Tour, tedy okružní jízda červeným autobusem. Nastoupili jsme u majáku, obsadili jsme všechna volná místa na střeše a vydali se na projížďku centrem města. Ze začátku šla cesta v pohodě, ale pak jsme se dostali do souvislé kolony vozidel a už jsme se z ní nevymotali.

V Kapském městě fouká prakticky pořád silný vítr a začíná si vybírat oběti. Profesorovi odfoukl silný vítr na střeše autobusu čepici. Místní týpek ji obratně chytil uprostřed frekventované silnice a chvilku s ní za námi běžel (znám pár zemí, kde by utíkal na opačnou stranu), ale zastávka byla příliš daleko, takže to nakonec neklaplo a zůstal mu suvenýr (nebo ji spíš vyhodil).

V průběhu cesty jsme vytvořili pětičlennou keškovou úderku, která na zastávce č. 11 (nebo 10?) provedla rychlý výsadek a vydala se hledat krabičky a prohlížet město. Hlásím 100% úlovek, obzvlášť ta poslední byla zajímavá. Pak zpátky do autobusu a kolem Table Hill zpátky na hotel na večeři. Zatímco ve městě foukalo hodně, pod Table Hill foukalo šíleně. Při pokusu natočit to celé na video na telefon mi ho to málem vyfouklo z ruky. Ale zvládl jsem to, tak se ho pokusím někam uložit (třeba na YouTube, až se to naučím).

Večer jsem přikupil nový voucher na Internet, původní gigový už byl pryč. 7,5 minuty skype (s videem) a byl pryč i ten nový stogigový. Musím změnit strategii. Nabízí se nedaleká kavárna...