Rozstřel do skupin a exkurze

A hurá do školy. Konečně.
Účastníky je třeba rozdělit do skupin. Jeden test už jsme dělali před odletem, ale testů není nikdy dost. No snad nás nepoženou před odletem na HIV testy :-).
Panák slivovice přispěl k uvolnění atmosféry a naladění na správnou jazykovou vlnu. Nejdříve orální test. Pár přesně mířených otázek od soušlajzingu "How are you" přes místo, kde bydlím a co se tam (ne)dá dělat až k fikané podmínkové větě "Co bys dělal, kdybys vyhrál v loterii?". Pak písemný test - 60 otázek za 30 minut. Nějak jsem to zaškrtal. Narozdíl od některých kolegů, kteří se ani nepřiblížili konci papíru. Pak prohlídka školy, podrobné plánování aktivit na další dny, svačinka u bazénu a odjezd na exkurzi.

Rural Development and Land Reform Department má mj. na starosti nejrůznější mapování (velmi zjednodušeně řečeno). A klobouk dolů, takovou úroveň bych v Africe nečekal (i když JAR není až tak úplně Afrika, o tom snad někdy příště). Kromě technicky vyspělých procesů nás asi nejvíc dostala informace, že veškerá prostorová data pořízená státem jsou v JAR zdarma, resp. tištěné mapy dostanete za cenu tisku (cca 40 Kč za mapový list), digitální data jsou zdarma úplně. Když má někdo chuť a dostatečně velký disk, nahrají mu na něj na počkání kompletní letecké snímky i vektorová data třeba celé země. A to nemusí být místní, nás se taky ptali, jestli nemáme flashku. Lidi z univerzity už začali vymýšlet témata diplomek :-). Představa, že bych s tímto požadavkem dorazil na příslušné české instituce, mě hořce pobavila.

Po návratu na hotel jsem si vzal plavky s tím, že se půjdu smočit. Prošel jsem mnoho set metrů podél pobřeží, ale nenašel jsem ani vhodné místo na koupání (všude samé skály), ani důvod tam vlézt (vzhledem k mé lásce k moři). Tak jsem aspoň našel obchod s chlastem (alkohol se zde prodává pouze v prodejnách se speciální licencí, ale není to až tak striktní jako ve Skandinávii).
Večer bude barbecue ve škole (maso a lahváče s sebou), tak uvidíme.

Mys dobré naděje a další atrakce

Ráno začalo zostra. Nějak jsem si neuvědomil, že je neděle, a já mám budíka v telefonu nastaveného jen na pracovní dny. Každopádně jsme to nakonec stihli, takže se nabízí teorie, že budeme vstávat pozdě pořád, protože se to vlastně vždycky nějak zvládne.
Autobus dorazil o něco později, ten původní se nějak porouchal. Ale rychle sehnali náhradu. To je jeden z hlavních rozdílů proti Jižní Americe. Tam by dorazil nejdřív po obědě.
S drobným zpožděním jsme tedy vyrazili vstříc Mysu Dobré naděje. Po cestě pár zastávek na focení. Hned ta první byla docela intenzivní. Takový vítr jsem zažil snad jen na trajektu z Polska do Švédska, a to už je hodně dávno. Ti lidé na fotkách nejsou (zatím) opilí a fotky nejsou rozmazané. To ten vítr a písek.

Všude kolem opět hromada cyklistů a běžců, je to fakt divný národ. Mezitím nějaká ta panoramata. Taky mě zaujala informace našeho průvodce, že v JAR nejsou soukromé pláže, pouze veřejné. Teda doufám, že řekl "public beaches" a ne "public bitches", to by mi ta země byla snad ještě sympatičtější.
Další zastávka byla věnována shoppingu místních výrobků. A na jedné z dalších zastávek jsme zase narazili na paviány, pštrosy, potápěče, surfaře a další havěť. No samá zastávka.

A pak konečně Mys Dobré naděje. Kromě těch zbytečných historických konsekvencí o prvním přistání Portugalců je třeba konstatovat, že to místo je opravdu krásné a stálo za to se sem podívat a strávit tu nějaký čas. A když jsme si vystáli 15minutovou frontu na fotku u cedule, bylo štěstí téměř dokonalé. Taky se mi líbilo, že náš autobus byl nejhnusnější široko daleko, takže nebyl nikdy problém ho na parkovišti najít. A když se podařilo vyřešit problém s neustálým otvíráním dveří za jízdy, bylo nám ještě lépe (tedy hlavně průvodci, který nám málem vypadnul za jízdy). A ne, nejsem tak tlustý, jen foukalo hodně zezadu.

Po půlhodině následoval přesun na Cape Point. Zde stojí za zmínku především místní majáky. Ten větší a krásnější se úplně neosvědčil, protože ho postavili moc vysoko, takže byl téměř pořád v mracích nebo v mlze. Takže až zde ztroskotalo dostatečné množství lodí, jali se postavit nový kousek o kus níže. Má prý svítivost mnoho megacandela a je nejjasnější v jižní Africe. Pro chromé je zde lanovka ala Petřín, ale kdo by se s tím crcal, když je tam všude tak krásně a dá se tam hezky pochodit. A pro fajnšmeky vychytávka - nedaleko mysu se stýká Atlantský a Indický oceán, což lze pozorovat na různém odstínu mořské vody.

Po zpáteční cestě jsme se ještě stavili na Boulders Beach pofotit tučňáky. Fajne. Taky ta zázvorová zmrzlina, kterou jsme si dal, i když mě po ní huba pálila ještě další čtvrthodinu.

Po příjezdu k hotelu standardně pár piv, pořešili jsme všechny hlavní problémy lidstva. A šli jsme na večeři.

Signal Hill

Výlet měl původně začít v 15.00, ale pro nadměrnou únavu a vysoké teploty jsme start o hodinu odložili. A stejně to moc nepomohlo, vedro bylo ukrutné. Cestou jsme zjistili, že bílí Jihoafričané jsou opravdu divní lidé. Oni v tom šíleném vedru běhají do kopce i z kopce, někteří jezdí i na kole. Černí Jihoafričané nesportují, protože na to nemají čas. Musejí makat na bílé.

Na rozcestí mezi pod Signal Hill se oddělil PALI, měl nějak víc odvahy a vydal se na Lion´s Head. My s kolegou jsme byli konzervativnější a cíl jsme neměnili. Po cestě jsme se pokochali výhledy na Stolovou horu. Taky jsme měli možnost si ověřit, že místní mladí lidé jsou velmi zodpovědní, neboť souloží zásadně s kondomem. Alespoň se tak dá soudit z množství obalů volně se povalujících kolem všech parkovacích ploch poblíž vrcholu.

Na kopci to až taková hitparáda nebyla. Vytoužená hospoda nebo aspoň kiosek nikde, takže jsme si museli vystačit s panoramaty.

No a pak zpátky na pivko, na nákup a na hotel na večeři - nějaký pálivý, ale moc dobrý beef. A pak oslavit Zemana :-).

Odlet z ČR, cesta, přílet do JAR

Odbavení i odlet proběhly bez komplikací (kromě dvacetiminutového zpoždění) a za hodinku a půl jsme byli na Heathrow. Tam to byl docela fofr, a přestože jsme na přesun mezi terminály měli hodinu a půl, stihli jsme to tak akorát.
V letadle do Kapského města mě překvapilo poměrně velké množství mimin, samozřejmě řvoucích, ale to se nakonec vyřešilo sluchátky a hlasitou hudbou. Nejvíc mi bylo líto těch, kteří investovali v představě klidného spánku do letenek ve vyšších třídách, ve kterých to ale řvalo úplně stejně.
Let probíhal v pohodě, docela rychle utekl, a kolem 7 ráno jsme přistáli. Místní mezinárodní letiště asi nepatří mezi nejvytíženější, na celý dnešní den jim na infotabuli svítilo jen 12 odletů, to se dá zmáknout.

Po imigračním pohovoru (mírnější analogie s tím v USA) jsme si vyzvedli zavazadla, pejsci nám je očichali, jestli nevezeme nějaké zakázanosti, a šli jsme si vyměnit peníze. Mírně nás zarazily některé administrativní povinnosti, jako například kopírování pasů, uvádění adres a telefonních čísel do ČR, ale peníze holt potřebujeme.

Nakonec jsme vyfasovali své štosy bankovek a hurá na autobus do hotelu. Jeho úroveň na první dojem odpovídá mým zkušenostem z obdobných exotických destinací v jižní Americe, každopádně název Ritz je jen zbožné přání, i když uznávám, že fotky na webu hotelu vypadají hezky (rozhodně o něco líp než v reálu). A ten brouk, který vyběhl z kuchyně, určitě nebyl šváb, takže v poho. Asi.

Pak jsme vyrazili na procházku kolem pláže, kde v těch brutálních vedrech běhali různí lidé, někteří z nich vypadali, že jim to vůbec nedělá dobře, a my jsme je moc nechápali.

Sedli jsme do baru na oběd a pivko a pak zpátky na hotel. Část skupiny vyráží na Township Tour, my se chystáme na výšlap na nedalekou Signal Hill.